Pouto mezi mámou a dcerou vzniká od prvního společného momentu, i právě teď, v prostoru mezi všemi úkoly a povinnostmi, které nám přináší každý den. Tvoříme ho v momentech, kdy se zastavíme, naladíme se na sebe, a my mámy dokážeme v našich holčičkách uvidět jejich neopakovatelnou jedinečnost a slovy nepopsatelnou krásu. Dopřejme si čas, kdy budeme pozorností jen u sebe a své dcery. Pak se i třecí plochy z běžných dnů postupně rozpouští a proměňují na příležitost uvidět „vesmír“ té druhé a otevřít se nekonečné lásce, kterou mámo-dcerovské pouto nabízí.