RUSAVA
Rusava je malá valašská vesnice v přírodním parku Hostýnské vrchy, která se rozprostírá ve dvou dlouhých údolích Hořansko a Ráztoka. Končí tady silnice, dál se můžete vydat jen pěšky či na kole. Zdejší kopcovitá krajina je překrásná. Cestou k nám jsou vidět smíšené lesy, terasy, remízky, sady ovocných stromů a celá oblast je bohatá na vzácné chráněné druhy rostlin i živočichů. V blízkosti centra se nachází Evropsky významná lokalita Hořansko a přírodní památka Hořansko.
Kterýmkoliv směrem od nás se vydáte, budete obklopeni harmonickou krajinou a krásnými výhledy po okolí, kde jsou ještě viditelné stopy dřívějšího hospodaření původních obyvatel Rusavy a jejich přirozeného života v souladu s krajinou.
Více o Rusavě zde.
Historické fotografie z Rusavy zde.
"Díváme-li se s výšiny na Rusavu, na př. sestupujíce od Hostýna k Bukovině, k pasece Pánkově a Hradilově, objeví se Hořansko jako otevřený velikánský vějíř: široké svahy nahoře, tu skalnaté, tu lesnaté, tam obdělané, tam travnaté, úží se pozvolna a tvoří dlouhé pruhy tohoto velikánského vějíře, mezi těmi pruhy drobné potůčky, obrostlé stromy i křovím, stékají se svahu, pokud v létě nevyschnou, a kde ty pruhy ohromného vějíře se sbíhají jakoby do ruky vznešené paní Přírody, tam stkví se bílý katolický kostelík s namodralou plechovou střechou a věží. Rozkošný obraz."
František Táborský - Rusava: život valašské dědiny, 1928
Procházkou se můžete vydat několika směry:
na kopec Pardus (673 m.n.m., znamená také zahrada, ráj) – nádherný vrch s vyhlídkou do všech stran, terasovitými loukami a bylinami;
na Skalný – kopec, který tak trochu skrývá nejhezčí skály Moravských Karpat se jmény Orel, Žába, Zub a Kůň;
na Svatý Hostýn, který svým vyzařováním pokrývá okolní krajinu;
nebo třeba na Obřany – skromnou zříceninu jednoho z nejvýše položených moravských středověkých hradů na vrcholu 704 m vysokého stejnojmenného kopce.
"Příroda rozprostřela tu vůbec krásy na všech stranách. Ty vrchy, kopce a kopečky dokola kolem, stráně travnaté, tam zase březovým nebo smrkovým nebo bukovým lesem porostlé nebo role obdělané, potok Rusava jako had se vinoucí v malebných zákrutech a menší potůčky do něho vbíhající, v údolích i ve stráních tající se sem tam drobné 'studénky', mezi tím pak ty roztroušené dřevěné chalupy a jejich zahrádky - a když do toho všeho přijde na besedu boží slunečko, dějí se v té chudobné, rozházené dědině opravdové divy, o kterých my velkoměšťáci v Praze nemáme ani potuchy."
František Táborský - Rusava: život valašské dědiny, 1928
"Jest cosi víc než krásného v tom kraji, jest cosi, víc se to cítí, než se říci dá, jest cosi jako svatého. Hledí na nás nejenom malebná krása přírody, uklidňující, očišťující, povznášející, ale dýchá na nás zároveň mravní síla Moravy, utvrzující, posilující, všecku bázeň odnímající. Ta malebná krása přírody je věčná a je všude. I v poušti.
Ta druhá krása nebyla a nebývá všude, jsou kritikové, kteří nad ní ohrnují nosem, ale běda světu bez ní. Bývá jí v něm méně, ale bývá a jest. Ubývá-li jí, nachyluje se národ k pádu."