Nikdy jsem žádný aktivista nebyla. Ale nevím, jak popsat to divné svírání na hrudi, když vyběhnu do těch nádherných lesů nad domem a všude kolem. (Dechem to prý není.) Jednou jsem se jistého vedoucího katedry environmentalistiky při rozhovoru ptala, jestli cítí environmentální žal z toho, jak životní prostředí dostává zabrat. Chvíli váhal, pak odpověděl, že jo. Tehdy jsem si říkala, hm, ti teoretičtí environmentalisté, co asi tak při tom můžou prožívat.
.
Teď procházím těmi milovanými lesy, které sotva zvládnou zahrát parodii na sebe sama. Žalostný pohled na nedávný výraz síly a zdraví, po kterém zůstaly jen pařezy, do nebe trčící suché pahýly s oranžovou značkou čekající na poslední porážku, kmeny jako sirky jeden přes druhý poházené ve svahu, vývraty. Sedím uprostřed těch lesů a maluju, hodiny, jako v tranzu. A nevím, jak ten pocit popsat. Smutek z něčeho, co nejde lapit. Není komu to říct, komu si stěžovat.
.
Každý den píšu za oknem s výhledem na hřeben hor, kde ještě rok zpátky bývaly husté smrkové lesy. Teď jsou tam holiny odzbrojujících rozměrů. Loni si začal kůrovec podávat Hostýnské vrchy jako hlavní chod a sucho je vidět na každém kroku. Tady u nás, na úpatí Pardusu, je to s vodou na štíru, podle geologů je každý nový vrt ohrožením, kvůli kterému tuhne úsměv na tváři.
.
Veronika Krejčí
.
