Rozhovory Veronika

Eva Krejčí: Kruh života – Vzpomínka na Camilla

CAMILLE, DOUFÁM, ŽE JSEM NIC NEPŘIDALA, ANI NEUBRALA

Dnes jsme dostali zprávu o odchodu Camilla, stařešiny z kmene Černonožců z Kanady.

Zapálili jsme svíčku a poděkovali.

Už několikrát jsem chtěla napsat o setkání s Pablem a jeho rodiči, Lucy a Camillem, kteří poprvé na sklonku svého života opustili svůj rodný kontinent a vydali se přes půl světa na krátkou, ale cennou cestu sem k nám.

Sdíleli s námi svůj ryzí životní příběh a na jeho konci Camille řekl: „Doufám, že jsem nic nepřidal ani neubral….“       

Poprvé jsem se setkala s jejich synem, Pablem Russellem, v holešovském kině na přednášce, kterou tam Pablovi přátelé uspořádali během jedné z jeho návštěv v Česku. Sál byl plný lidí různého věku, od dětí po babičky. Pablo začal pomalu vyprávět. Vyprávěl krásné a moudré indiánské příběhy a zdánlivě se nic zvláštního neodehrávalo. Někteří posluchači začali být netrpěliví, kdy už přijde to hlavní…a Pablo pomalu a klidně pokračoval ve vyprávění.

…Indiánské příběhy jsou jinotajem jako celá „realita“ – kdy věci nejsou jen tím, čím se na první pohled zdají být. Kouzlo spočívá v tom, že si každý z příběhu vezme pro sebe podle svého porozumění. Jeden příběh, mnoho významů.

A tak došlo Pablovo vyprávění na konec posledního příběhu – posvátné zvíře, bizon, kráčí zasněženou krajinou. Nevadí mu překážky, bouře, hlad. Ví, že to je součástí jeho poutě a nic mu nezabrání pokračovat v cestě, neohroženě drží směr, protože ví. Nevolí, prostě kráčí dál. Přednáška se zdála být poměrně dlouhá, někteří už opustili sál, když příběh bizona docházel naplnění. Přede mnou sedělo v řadě několik babiček, možná deset vedle sebe. Neodcházely, dokonce se dalo vnímat, že poslouchaly takřka se zatajeným dechem a na konci příběhu je vidím otevírat své kabelky a z kapes tahají kapesníky a utírají si oči a tváře…Byl to totiž i jejich příběh. Byl to ve skutečnosti univerzální lidský příběh, proto se svou opravdovostí posluchačů dokázal vlídně a hluboce dotknout

…Pak k nám jednou na Rusavu zavítali Pablovi rodiče Lucy a Camille.

Bylo to překrásné setkání a jejich otevřenost byla, myslím, pro všechny přítomné naprosto nečekaná a odzbrojující. Povídali i o tom, jak byli jako malé čtyřleté děti vzati svým rodičům, dětství strávili v katolických internátech a zažili hodně ponížení, bití a zneužívání. Protože jejich kultura nebyla z hlediska křesťanství považována za vhodnou a jejich kulturní zvyklosti byly považovány za špatné, byla jejich důstojnost dlouhodobě likvidována. Indiánská identita se stala pro život nebezpečnou a nežádoucí.

To trvalo celé jejich dětství i dospívání a když dospěli, jediný spolehlivý způsob, jak přežít ve světě tam venku byl útěk k alkoholu. Camille otevřeně vyprávěl o tom, jak procházeli těmito těžkostmi, jak byl zlý a Lucy bil. Léta se potáceli v závislosti na alkoholu, jako většina indiánů v rezervaci, kteří měli stejný osud. A o tom, jak přicházelo uzdravení.

Když Pablo – jejich syn, hledal způsob, jak znovu „přivést ducha k indiánům zpátky“, zlobili se na něj, báli se a odrazovali jej od záměru znovu vzkřísit jejich dávné tradice, které v dřívějších dobách udržovaly vědomí toho, co je důležité. Nechtěli, ať s něčím takovým Pablo začíná, protože kdysi to bylo nebezpečné…..ale Pablo i díky své babičce, která jej vychovávala, začal tančit posvátný Tanec slunce, který vyjadřuje vděčnost Stvořiteli a indiánům dává prožitek, že jsou součástí EXISTENCE. Tradice se začala obnovovat. Ještě v době kdy Calmille s Lucy navštívili Česko, pracovali v indiánské rezervaci, aby mohli být užiteční v práci s mladými. Jejich sdělení bylo skutečně mohutné, jako by byl život, jeho podstata očištěna.

„Nic špatného neděláme, nic se nestane“

Camille a Lucy si přáli navštívit blízký Svatý Hostýn, starodávné poutní místo. A pak si přáli na louce vedle chrámu vykonat jejich posvátný obřad, vykouřit dýmku.

Při představě, že s bubínkem sedáme v kruhu na loučce vedle katolického chrámu a desítky lidí při indiánském obřadu kouří dýmku, mnou projela obava, aby nebyli Camille s Lucy vystaveni tomu, že je někdo vykáže pryč, protože toto je posvátném místě nepřípustné. A tak jsem Camillovi opatrně o své obavě řekla. A tady nastala cenná lekce pro mě. S naprostým, pevným a zároveň bezbranným klidem mi sdělil: „Nic špatného neděláme, nic se nestane.“ Jeho absolutní důvěra mě v tu chvíli ohromila. Bylo za ní mnohem víc než je vyjádřeno touto krátkou větou.

Šli tedy napřed do chrámu, pomodlili se způsobem, kterému byli naučeni v katolických školách. Poklonili se s úctou ke Stvořiteli, který je jedním pro všechny. To jen my lidé ho rozdělujeme podle svého. Byli opravdu poctěni návštěvou Hostýna.

A pak jsme si všichni sedli v kruhu na louku vedle chrámu. Camill zapálil dýmku, která putovala za jemného rytmu bubínku po kruhu ke každému z nás. V jednu chvíli vidím za jeho zády přicházet sestru z chrámu. Ve stejnou chvíli Camille, který ji nevidí, začíná vyprávět.

„Vy máte Panenku Marii, my máme Matku zemi. Vy máte Ježíše, my máme symbol dýmky, jejího posvátného kouře, který stoupá ke Stvořiteli, aby s ním splynul“.

Sestra vyslechla vyřčené, otočila se a v tichosti odešla.

Vše bylo řečeno.

Nejsem žádný velký vypravěč ani pisálek a tak doufám, Camille, že jsem „nic nepřidala ani neubrala“.

Děkujeme a přejeme ti hezkou další pouť.

Eva s rodinou Krejčích na Rusavě