Blog

Zvýrazněno

Veronika: Žal Rusavských Hvozdů

Nikdy jsem žádný aktivista nebyla. Ale nevím, jak popsat to divné svírání na hrudi, když vyběhnu do těch nádherných lesů nad domem a všude kolem. (Dechem to prý není.) Jednou jsem se jistého vedoucího katedry environmentalistiky při rozhovoru ptala, jestli cítí environmentální žal z toho, jak životní prostředí dostává zabrat. Chvíli váhal, pak odpověděl, že jo. Tehdy jsem si říkala, hm, ti teoretičtí environmentalisté, co asi tak při tom můžou prožívat.

.

Teď procházím těmi milovanými lesy, které sotva zvládnou zahrát parodii na sebe sama. Žalostný pohled na nedávný výraz síly a zdraví, po kterém zůstaly jen pařezy, do nebe trčící suché pahýly s oranžovou značkou čekající na poslední porážku, kmeny jako sirky jeden přes druhý poházené ve svahu, vývraty. Sedím uprostřed těch lesů a maluju, hodiny, jako v tranzu. A nevím, jak ten pocit popsat. Smutek z něčeho, co nejde lapit. Není komu to říct, komu si stěžovat.

.

Každý den píšu za oknem s výhledem na hřeben hor, kde ještě rok zpátky bývaly husté smrkové lesy. Teď jsou tam holiny odzbrojujících rozměrů. Loni si začal kůrovec podávat Hostýnské vrchy jako hlavní chod a sucho je vidět na každém kroku. Tady u nás, na úpatí Pardusu, je to s vodou na štíru, podle geologů je každý nový vrt ohrožením, kvůli kterému tuhne úsměv na tváři.

.

Veronika Krejčí

.

Přednáška VODA PRO LES, 23.6.2020

Štefan Vaľo téměř padesát let pracuje v lesích. Posledních 10 let své poznatky a zkušenosti uplatňuje pro zadržení vody v krajině, aby voda zůstala tam, kde spadne. Ondřej Brož realizoval první opatření na Velkém Javorníku v Beskydech ve spolupráci s CHKO Beskydy. Z pohledu AOPK ČR – Správy CHKO Beskydy problematiku přiblíží Mgr. Miroslav Kubín.

.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Správa CHKO Beskydy – unikátní experiment z Beskyd ukázal, jak v lese efektivně zadržet vodu

.

POZVÁNKA NA PŘEDNÁŠKU A VÍCE INFORMACÍ ZDE

.

.

Publikováno se souhlasem autora.

.

.

Voda pro lesy – reportáž z Beskyd a Košic

V Košicích a Beskydech kvůli suchu vytváří v lese jedinečná opatření. Impuls přišel přímo z praxe.

.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Správa CHKO Beskydy – unikátní experiment z Beskyd ukázal, jak v lese efektivně zadržet vodu

.

Ondřej Brož, Beskydy, 2020 – reportáž a foto zde

.

Štefan Vaľo, Košice, 2019 – reportáž a foto zde

.

Povodně SK – kontakt Štefan Vaľo + více informací a videa

.

Voda pro lesy – kontakt, video a více informací Ondřej Brož

.

Publikováno se souhlasem autora.

.

.

.

.

.

.

.

Reportáže Veronika, LN 2019, 2020

Vernisáž výstavy _SIGNAL

O tom, jak míjíš míjená místa a potřebuješ signál, abys neminul

Vernisáž výstavy _SIGNAL

Tomáš Krejčí & Kristina Maňáková

Komnata Streetgallery ve Zlíně, 11-3-2020

Světelný signál je symbolem, zkratkou a univerzálním jazykem. Utváří sdělení, které patří do každodenního života. Zabezpečuje systém a řád. Množství světelných signálů však způsobuje to, že je člověk vytržen z opravdového vnímání okolního světa a je řízen jakýmsi autopilotem. To vede ke vzniku míst míjených. Míst, která ačkoli jsou denně velmi frekventovaná, jakoby neexistovala.

photocredit: veronika krejčí

Rozhovory a reportáže Veronika

Eva Krejčí: Kruh života – Vzpomínka na Camilla

CAMILLE, DOUFÁM, ŽE JSEM NIC NEPŘIDALA, ANI NEUBRALA

Dnes jsme dostali zprávu o odchodu Camilla, stařešiny z kmene Černonožců z Kanady.

Zapálili jsme svíčku a poděkovali.

Už několikrát jsem chtěla napsat o setkání s Pablem a jeho rodiči, Lucy a Camillem, kteří poprvé na sklonku svého života opustili svůj rodný kontinent a vydali se přes půl světa na krátkou, ale cennou cestu sem k nám.

Sdíleli s námi svůj ryzí životní příběh a na jeho konci Camille řekl: „Doufám, že jsem nic nepřidal ani neubral….“       

.

Poprvé jsem se setkala s jejich synem, Pablem Russellem, v holešovském kině na přednášce, kterou tam Pablovi přátelé uspořádali během jedné z jeho návštěv v Česku. Sál byl plný lidí různého věku, od dětí po babičky. Pablo začal pomalu vyprávět. Vyprávěl krásné a moudré indiánské příběhy a zdánlivě se nic zvláštního neodehrávalo. Někteří posluchači začali být netrpěliví, kdy už přijde to hlavní…a Pablo pomalu a klidně pokračoval ve vyprávění.

…Indiánské příběhy jsou jinotajem jako celá „realita“ – kdy věci nejsou jen tím, čím se na první pohled zdají být. Kouzlo spočívá v tom, že si každý z příběhu vezme pro sebe podle svého porozumění. Jeden příběh, mnoho významů.

A tak došlo Pablovo vyprávění na konec posledního příběhu – posvátné zvíře, bizon, kráčí zasněženou krajinou. Nevadí mu překážky, bouře, hlad. Ví, že to je součástí jeho poutě a nic mu nezabrání pokračovat v cestě, neohroženě drží směr, protože ví. Nevolí, prostě kráčí dál. Přednáška se zdála být poměrně dlouhá, někteří už opustili sál, když příběh bizona docházel naplnění. Přede mnou sedělo v řadě několik babiček, možná deset vedle sebe. Neodcházely, dokonce se dalo vnímat, že poslouchaly takřka se zatajeným dechem a na konci příběhu je vidím otevírat své kabelky a z kapes tahají kapesníky a utírají si oči a tváře…Byl to totiž i jejich příběh. Byl to ve skutečnosti univerzální lidský příběh, proto se svou opravdovostí posluchačů dokázal vlídně a hluboce dotknout

…Pak k nám jednou na Rusavu zavítali Pablovi rodiče Lucy a Camille.

.

Bylo to překrásné setkání a jejich otevřenost byla, myslím, pro všechny přítomné naprosto nečekaná a odzbrojující. Povídali i o tom, jak byli jako malé čtyřleté děti vzati svým rodičům, dětství strávili v katolických internátech a zažili hodně ponížení, bití a zneužívání. Protože jejich kultura nebyla z hlediska křesťanství považována za vhodnou a jejich kulturní zvyklosti byly považovány za špatné, byla jejich důstojnost dlouhodobě likvidována. Indiánská identita se stala pro život nebezpečnou a nežádoucí.

To trvalo celé jejich dětství i dospívání a když dospěli, jediný spolehlivý způsob, jak přežít ve světě tam venku byl útěk k alkoholu. Camille otevřeně vyprávěl o tom, jak procházeli těmito těžkostmi, jak byl zlý a Lucy bil. Léta se potáceli v závislosti na alkoholu, jako většina indiánů v rezervaci, kteří měli stejný osud. A o tom, jak přicházelo uzdravení.

Když Pablo – jejich syn, hledal způsob, jak znovu „přivést ducha k indiánům zpátky“, zlobili se na něj, báli se a odrazovali jej od záměru znovu vzkřísit jejich dávné tradice, které v dřívějších dobách udržovaly vědomí toho, co je důležité. Nechtěli, ať s něčím takovým Pablo začíná, protože kdysi to bylo nebezpečné…..ale Pablo i díky své babičce, která jej vychovávala, začal tančit posvátný Tanec slunce, který vyjadřuje vděčnost Stvořiteli a indiánům dává prožitek, že jsou součástí EXISTENCE. Tradice se začala obnovovat. Ještě v době kdy Calmille s Lucy navštívili Česko, pracovali v indiánské rezervaci, aby mohli být užiteční v práci s mladými. Jejich sdělení bylo skutečně mohutné, jako by byl život, jeho podstata očištěna.

„Nic špatného neděláme, nic se nestane“

Camille a Lucy si přáli navštívit blízký Svatý Hostýn, starodávné poutní místo. A pak si přáli na louce vedle chrámu vykonat jejich posvátný obřad, vykouřit dýmku.

Při představě, že s bubínkem sedáme v kruhu na loučce vedle katolického chrámu a desítky lidí při indiánském obřadu kouří dýmku, mnou projela obava, aby nebyli Camille s Lucy vystaveni tomu, že je někdo vykáže pryč, protože toto je posvátném místě nepřípustné. A tak jsem Camillovi opatrně o své obavě řekla. A tady nastala cenná lekce pro mě. S naprostým, pevným a zároveň bezbranným klidem mi sdělil: „Nic špatného neděláme, nic se nestane.“ Jeho absolutní důvěra mě v tu chvíli ohromila. Bylo za ní mnohem víc než je vyjádřeno touto krátkou větou.

Šli tedy napřed do chrámu, pomodlili se způsobem, kterému byli naučeni v katolických školách. Poklonili se s úctou ke Stvořiteli, který je jedním pro všechny. To jen my lidé ho rozdělujeme podle svého. Byli opravdu poctěni návštěvou Hostýna.

.

A pak jsme si všichni sedli v kruhu na louku vedle chrámu. Camill zapálil dýmku, která putovala za jemného rytmu bubínku po kruhu ke každému z nás. V jednu chvíli vidím za jeho zády přicházet sestru z chrámu. Ve stejnou chvíli Camille, který ji nevidí, začíná vyprávět.

„Vy máte Panenku Marii, my máme Matku zemi. Vy máte Ježíše, my máme symbol dýmky, jejího posvátného kouře, který stoupá ke Stvořiteli, aby s ním splynul“.

Sestra vyslechla vyřčené, otočila se a v tichosti odešla.

Vše bylo řečeno.

.

Nejsem žádný velký vypravěč ani pisálek a tak doufám, Camille, že jsem „nic nepřidala ani neubrala“.

Děkujeme a přejeme ti hezkou další pouť.

Eva s rodinou Krejčích na Rusavě

.